Adommy Povídky CZ

ADAM:

Tommy je divný. Celý den nepromluvil ani slovo a nechce ani mě říct co se děje. Nechápu to! Vždy byl ke mně upřímný, ale teď najednou nic. Nepodívá se na mě, když s ním mluvím, neodpovídá, a ani nezakroutí hlavou, když mu položím otázku… Ptal jsem se ho, jestli není němí, ale on pořád nic. Neusměje se, prostě nic! Sere mě to! Všichni odešli a já si sedl vedle Tommyho, který neustále hrál na kytaru Whataya want from me. 

"Tommy nechceš mi říct co se děje?" zeptal jsem se opatrně. Tommy přestal hrát, odložil kytaru a s uslzenýma očima se na mě podíval.

"Co se stalo?!" zeptal jsem se znova a ne zrovna moc příjemně. Tommy sklopil hlavu a potom řekl.

"Adame, já ti to nemůžu říct." a hned jak to dořekl, sklouzla mu po jeho krásné tváři první slza. Vyděšeně jsem se na něj podíval a zeptal se znovu.

"Tommy mě můžeš říct všechno, a když myslím všechno tak tím myslím úplně všechno…" Tommy se pousmál a pak se mi svalil do náruče a začal brečet.

"Tommy, prosím tě, neplač!" Naštěstí se mi podařilo svého malého blonďáčka aspoň trochu uklidnit. Když už to vypadalo, že už začne ze sebe doslova klopit rozumy, co se mu vlastně stalo, podíval se na mě s uslzenýma očima a zašeptal.

"Adame, neopouštěj mě. " Vyděšeně jsem se na něj podíval. Proč mi tohle Tommy sakra říká? Proč bych ho měl opouštět? V téhle situaci bych to rozhodně neudělal…

"Tommy, já tě miluju, proč bych tě měl opouštět? To bych nikdy neudělal. "  Hnědoočka se na mě usmál, a po chvíli se mě zeptal.

    "Adame, slyšel jsem dobře? Vážně si řekl, že mě miluješ? " A já si teprve teď uvědomil, co jsem mu řekl. Do hajzlu! Co jsem to řekl! Adámku uklidni se, už se to provalilo a tím to taky skončilo. Zhluboka jsem se nadechl.

"Ano Tommyšku. Miluju tě a nikdy nepřestanu." Po těchto slovech se mi nahrnuly slzy do očí. Nebyly to slzy smutku, ale slzy štěstí… Nikdy jsem se necítil líp, abych pravdu řekl. Hnědoočka se pořád usmíval, ale v jeho očích byl pořád strach.

"Tommy. Řekneš mi co se děje? Mám o tebe strach, tak mi to prosím tě řekni!" blonďáček se na mě vyděšeně podíval, a jeho krásný dětský úsměv zmizel. Po chvíli se zvedl, rozhlédl se a rozběhl se proti dveřím. Proč ten debil běží proti dveřím? Za běhu je rozrazil a utíkal ze studia pryč. Okamžitě jsem se zvedl a běžel za ním. Nikde, ale nebyl…

"Fajn." Řekl jsem si. Proč ne uteč, ale nepomůžeš tomu. Najednou jsem něco zaslechl… Křik svého blonďáčka! Běžel jsem tak rychle, jak mi to moje nohy dovolily.

"Tommy!" Uviděl jsem svého blonďáčka, jak se na zemi svíjí bolestí. V tu chvíli bych si nejraději nafackoval, že jsem ho nechal odejít… Přiběhnul jsem k němu. Oči uslzené, nohy, ruce samé modřiny a asi dvě zlomené žebra…

"Kdo ti to udělal! O tomhle jsi mi nechtěl říct? Proč Tommy, proč?" zasypal jsem ho otázkami. V jeho očích byl strach, bolest a utrpení, které si prožil.

"Adame. Já ti to chtěl říct, ale bál jsem se, že už bys mě neměl rád."

"Co to kecáš? Proč bych tě k sakru neměl mít rád??? Myslíš, že by mi bylo jedno, že tě někdo mlátí?" Hnědoočka se rozbrečel…

"Adame, oni mě zmlátili, protože jsem jim nedal drogy. Dával jsem jim je asi měsíc a za to dostával peníze. Zrovna teď nemám na nájem a tohle byla první možnost, která se naskytla…" V tu chvíli jsem se musel ovládat, abych mu nenafackoval.

"Do prdele! Ratliffe! Proč jsi mi to do hajzlu neřekl! Nějak bych ti pomohl! Nebo bys mohl bydlet u mě. To tě nenapadlo?" Blonďáček začal ztrácet vědomí.

"Tommy!"

"Adame. Sbohem, snad se ještě někdy setkáme. Miluju tě!"

"Né, Tommy! Neumírej mi! Prosím!"

"Adame, miluju tě!" Hnědoočka zavřel oči a políbil mě.

"Sbohem." Zašeptal a upadnul do věčného spánku… Začalo pršet. Městem se začal rozléhat můj vzlyk a pláč.